Homo sapiens je skupinový živočich. Na počátku své existence žil v lovecko-sběračských tlupách, dnes se sdružuje do obcí, států, do pracovních týmů, průmyslových korporací či spolků. Jejich členové mají zájem na prosperitě, a tak uvnitř skupiny spolupracují. Mezi skupinami však panuje soutěživost a konkurence, které v krajních případech přerůstají v násilné střety.
Lidská historie je plná nájezdů, pogromů, válek či teroristických útoků. Jsme tedy jedineční v tom, že dokážeme v rámci skupin skvěle spolupracovat a při střetech mezi skupinami cíleně zabíjet jeden druhého?
Konflikty srovnatelné s lidskými válkami propukají i mezi skupinami zvířat. V letech 1974 až 1977 se utkaly dvě tlupy šimpanzů v tanzanském národním parku Gombe v krvavém konfliktu. Samci jedné tlupy podnikali opakované vpády na území sousedů a útočili hlavně na samce.
Za čtyři roky všechny povraždili. Pobili i samice, které nepřipojili k vlastní tlupě, a rajón si rozšířili o území podmaněné skupiny. Přitom vítězové i poražení tvořili původně jednu tlupu, která se rozdělila na dvě po smrti vůdčího samce. Agresoři i jejich oběti se tedy dobře znali.
Šimpanzí „čtyřletá válka“ vědce šokovala, protože ti v té době líčili šimpanze veřejnosti jako malé chlupatí hippies, kteří na rozdíl od ničivých, agresivních lidí žijí v míru a v souladu s přírodou. Zastánci této představy hledali vysvětlení v častých kontaktech šimpanzů z Gombe s člověkem, což mělo narušit přirozené chování lidoopů.
Pozdější pozorování z jiných míst Afriky ale potvrdila, že šimpanzí samci zabíjejí konkurenty z cizích tlup pro zisk území či s cílem uchvátit samice a že se jejich chování nedá připsat na vrub narušení životních podmínek šimpanzů člověkem.
Nezbylo než přijmout jako fakt, že ve vypjatých dobách, kdy je například nedostatek potravy, tíhnou naši nejbližší zvířecí příbuzní k agresi vůči příslušníkům vlastního druhu. Zároveň to naznačovalo, že kořeny lidských válečných konfliktů sahají hluboko do naší evoluční minulosti.
Byla by ale chyba vidět v šimpanzích bojovníky, kteří jsou v krvavých šarvátkách jako ryba ve vodě. Přechod tichého soupeření sousedních tlup v otevřený konflikt je pro lidoopy spojen se silným stresem. Hormonální změny, jež s sebou tato stresová zátěž nese, mají za následek pokles plodnosti a válčící šimpanzi tak mají méně potomků.
Prapodivný příklad živočicha, jehož mláďatům však válka naopak prospívá nabízí africká promykovitá šelmička mangusta jižní. Jak vyplývá z nové studie britsko-australského týmu vedeného Andrewem Radfordem z University of Bristol publikované ve vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society B, mláďatům mangust „válečné časy“ svědčí a přežívají s vyšší pravděpodobností než v dobách míru.
Válčení mangust
S délkou těla kolem dvaceti centimetrů a hmotností od 200 do 350 gramů je mangusta jižní nejmenší šelmou afrického kontinentu. Žije v rodinných koloniích, které mohou mít až třicet členů. Samci i samice mají svůj vlastní, striktně respektovaný společenský žebříček.
V čele kolonie tak stojí dominantní pár tvořený obvykle nejstaršími členy kolonie. Všichni členové kolonie spolupracují při výchově mláďat a také při ochraně skupiny před predátory a nepřátelskými skupinami mangust.
Kolonie mangust jižních si nárokuje území o rozloze 30-60 hektarů a teritorium si označují výměšky análních a lícních žláz a také hromádkami trusu. Teritoria kolonií mangust se často mírně překrývají, což může vést k násilným střetům.
Vědci očekávali, že pokud vede kolonie mangust války se svými sousedy, pak na to bude doplácet sníženou plodností nebo vyšším úhynem narozených mláďat. To se stává nejen válčícím šimpanzům, ale i dalším promykovitým šelmám mangustám žíhaným.
Na základě desetiletých údajů o životních osudech volně žijící populace mangust jižních ale vědci zjistili, že v situacích, kdy je kolonie v konfliktu se sousedními koloniemi a hrozí jejich útoky, se pravděpodobnost přežití mláďat zvyšuje.
„Kolonie, které se angažovaly ve větším počtu konfliktů se sousedy, neprodukovaly více mláďat. Větší ohrožení ze strany sousedů bylo spojeno s vyšší pravděpodobností přežití mláďat, která opustila hnízdní noru, v níž je matka porodila," vysvětluje Andrew Radford.
Vědci se proto při pozorování mangust v přírodě zaměřili na chován členů kolonií, které byly se sousedy ve válečném stavu. Brzy zjistil, co mohlo být příčinou lepšího přežívání mláďat. Když se členové kolonie setkají s rivaly ze sousedství nebo narazí na stopy po jejich nedávné přítomnosti, začnou kolonii intenzivněji hlídat. Dospělé mangusty se staví na vyvýšená místa a vyhlížejí, zda se neblíží nepřítel.
„Intenzivnější hlídání kolonie je pravděpodobně výsledkem snahy získat více informací o vetřelcích z druhé kolonie. Hlídky ale zároveň zaznamenají hrozby ze strany nejrůznějších predátorů a varují členy kolonie před nebezpečím. Zranitelná mláďata jsou díky tomu ve větším bezpečí," objasňuje Radford výsledky pozorování svého týmu a dodává:
„Netvrdíme, že konflikt má přímý pozitivní vliv na úspěšnost rozmnožování. Jde tu o vedlejší přínosy změn v chování, například zvýšené ostražitosti, které jsou důsledkem zvýšené úrovně ohrožení."
"Naše práce naznačuje, že pokud chceme pochopit význam válečných konfliktů pro společnost, musíme brát v úvahu nejen reálné boje, ale také hrozby. Musíme zkoumat nejen akce na bitevním poli, ale i jejich širší důsledky," říká členka výzkumného týmu Amy Morris-Drakeová z University of Bristol.