Majitelé divadel a tanečních sálů protestují, protože je opatření proti pandemii připravila o živobytí. Probíhají vzrušené diskuse o tom, zda jsou děti bezpečnější před nákazou doma nebo ve škole. Lidé odmítají nosit roušky a argumentují buď tím, že je jim to nepříjemné nebo že to omezuje jejich občanské svobody.
Ne, předchozí řádky se netýkají opatření proti onemocnění COVID-19. Zprávy jsou více než sto let staré a týkají se dění ve Spojených státech během pandemie tzv. španělské chřipky z let 1918 až 1920.
Tuhle zajímavou paralelu mezi oběma pandemiemi nabízí historik medicíny Alexander Navarro z University of Michigan. Při čtení jeho argumentů se čtenář asi jen těžko ubrání pocitu deja vu. A nejspíš mu na mysli vytane biblické „nihil novi sub sole“.
Španělská chřipka udeřila v roce 1918 tvrdě a velmi rychle se rozšířila po celém světě. V řadě zemí zavedli to, čemu dnes říkáme „lockdown“, popřípadě „částečný lockdown“. Zabralo to. Případů nákazy, těžce nemocných a mrtvých ubylo. Následovalo „rozvolnění“ a lidé oslavili „návrat k normálu“.
Všichni ale nejásali. Mnozí si nesli zdravotní následky, další přišli o živobytí. Situace měla daleko do idyly. Bylo například nutné se postarat o sirotky, kteří během pandemie přišli o rodiče. Mnoho lidí se chtělo urychleným návratem do normálního života zbavit tíživých vzpomínek. Do biografů, tanečních sálů, na bohoslužby nebo do hledišť sportovních hal a stadionů se hrnuly davy.
Oficiální místa sice varovala, že „virus neodešel a zůstává s námi“, ale prevenci nákazy nechávala na dobré vůli a zodpovědnosti každého občana. Jak se ukázalo, dalším „vlnám“ pandemie se tím nepředešlo. Naopak. Na jaře 1919 přišla nová smrtící vlna a další se dostavila v zimě roku 1920.
Někteří politici žehrali na lidskou nezodpovědnost. Jiní přesvědčovali veřejnost, že se vlastně zase až tak moc neděje, protože chřipkové epidemie přichází každý rok a spousta lidí umírá i na jiná onemocnění.
Další vlny
Říká se, že člověk si zvykne i na šibenici, ale oběšenci to potvrdit nemohou Na španělskou chřipku si však lidé skutečně zvykli. Jestliže v roce 1918 plnily zprávy o chorobě titulní stránky, během následných vln už se o ní psalo jen v krátkých „štěcích“ zastrčených kdesi mezi zprávami lokálního významu. Veřejnost odmítala se návrat do „lockdownů“ byť jen částečných.
Alexander Navarro má pro situaci před sto lety pochopení. Byl konec světové války, kterou vnímali i lidé za Atlantikem jako děsivou věc. Svět chtěl slavit, radovat se a nesedět doma. Nakažlivé choroby, jako je tuberkulóza, tyfus, černý kašel, úplavice a mnohé další, byly tehdy běžné a chřipka tak představovala jen „jednu z mnoha chorob“.
Navíc byly znalosti z virologie, imunologie a epidemiologie podstatně omezenější než dnes. I mnohé z tehdejších vyhlášených kapacit pochybovaly o účinnosti preventivních opatření. K dispozici nebyla vakcína. Původce chřipky byl objeven až o patnáct let později a první očkovací látka proti chřipce se objevila v roce 1945.
„Vzhledem k informacím o chřipce a omezeným prostředkům k zabránění jejího šíření vydrželi tehdy Američané v dodržování hygienických restrikcí celkem rozumně dlouhou dobu,“ hodnotí s odstupem století situaci Alexander Navarro.
Dneska jsme na tom podle Navarra neskonale lépe. Víme víc, máme lepší zdravotnictví a disponujeme vakcínami a léky. Můžeme si tedy vzít ze sto let starých událostí vůbec nějaké ponaučení? Podle Navarra se můžeme zcela jistě poučit v tom, že když se začneme vracet k normálu dřív, než k tomu dozraje nákazová situace, přinese to další vlnu onemocnění a další nárůst úmrtí.
Můžeme si vybrat. Podle amerického historika medicíny nestojíme před otázkou, jestli se vrátíme k normálu, ale kdy se k němu vrátíme. Protože, jak připomíná Alexander Navarro, „konec pandemie nevyhnutně přijde tak, jako přišel ve všech předchozích pandemiích, jimiž kdy lidstvo prošlo“.
Titulní foto: Herzi Pinki, CC BY-SA 4.0
