Proč autonomní auta najíždějí v simulátorech více kilometrů než na silnicích?

Jízdy v běžném provozu jsou nesporně hodnotné pro další vývoj aut, která by se měla obejít bez řidiče. Není to však jediná cesta, která vede ke kýženému cíli. Inženýři, stojící za vývojem, často využívají k testování simulaci.

První typ simulace si můžete představit jako videohru, ve které je připraven předem daný scénář. Inženýři nastaví podmínky, okolní prostředí, definují rychlost vozidla a připraví nástrahy v podobě chodců, aut a dalších překážek.

Při druhém typu simulace se používají data, získaná testovacími vozy ve skutečném světě. Údaje zaznamenané senzory se převedou do podoby scénáře a jsou použity jako podklady pro virtuální auta.

V simulacích lze navíc rozšířit testování podobné situace o další faktory. Například při objíždění vozidla, stojícího na krajnici, lze nasimulovat nečekané otevření dveří, nebo nechat přijet v protisměru rychle jedoucí vozidlo.

Najednou lze spouštět tisíce simulací a virtuální auta najezdí třeba i miliony kilometrů týdně. Virtuální jízdy umožňují softwaru automobilu „zažít“ i situace, na které během dvou let testů ještě nenarazily.

Hlavním účelem je tedy otestování neobvyklých situací a hranic řídícího systému. Výsledkem by mělo být, že skutečné auto zvládne všechny testované scénáře ještě předtím, než se objeví v reálném světě.