Leonardo da Vinci je jméno, které nese uznání a nezpochybnitelnou genialitu. Navzdory tomu máme stále ve znalosti jeho života povážlivé mezery. Jenže je třeba zdůraznit, že se narodil v době, v níž osudy neurozených či méně významných nikoho nezajímaly, tedy alespoň do té doby, dokud se nějakým způsobem neprosadili. Nevíme nic o mládí Jana Husa, Jana Žižky, Petra Chelčického či třeba Jiřího z Poděbrad – to jen abychom vyjmenovali pár jmen z naší malé české historie, jmen, která se proslavila jen o pár desetiletí před Leonardem, ačkoliv pochopitelně ani zdaleka ne tak úžasně a velkolepě.
Leonardo da Vinci
Renesanční malíř, ale také konstruktér, vědec a vynálezce.
- narození: 15. dubna 1452
- úmrtí: 2. května 1519
- původ: Itálie
Leonardo se narodil 15. dubna 1452 ve „třetí hodině noci“ (tedy podle našeho způsobu měření času asi hodinu před půlnocí) v horské vesnici Anchiano u městečka Vinci.
Nebyl „legálním“ manželským synem – jeho otec, bohatý florentský notář Piero Fruosino di Antonio da Vinci, se nějak zapomněl s Kateřinou, pouhou vesnickou dívkou. Rozdíl jejich postavení se jasně odrážel i v délce jejich jmen. Leonardovo plné jméno bylo Leonardo di ser Piero (tedy Leonardo od pana Piera), později přijal přídomek da Vinci, což znamenalo pouhé označení původu z města Vinci. V jeho době se totiž ještě nepoužívala příjmení, jak je známe dnes.
Student samouk
Ačkoliv byl Leonardo nemanželský, měl na svého otce štěstí – na rozdíl od mnoha jiných podobných pánů, kteří si zašpásovali s chudými holkami, Leonardův otec se zachoval solidně a syna přijal za vlastního (ovšem pouze neoficiálně, Leonardo nebyl nikdy právně legitimizován, což mu způsobilo problém s dědictvím). Čtyři měsíce před jeho narozením se sice oženil dle svého stavu s dcerou notáře z Florencie Albierou Amadori, ovšem na svého prvorozeného syna nezapomněl.
Leonardo da Vinci na autoportrétu. Zda se takto namaloval však není zcela jisté - ačkoli existuje řada silných indicií, že je to jeho autoportrét, jednoznačný důkaz chybí
O jeho mládí je toho známo velice málo. Prvních pět let strávil se svou matkou, později žil na statku svých prarodičů (z otcovy strany, samozřejmě) ve městečku Vinci. Jeho matka se provdala za muže jménem Accattabrigo a o jejím dalším vlivu na Leonarda není mnoho známo, snad pouze, že s ním žila krátce před svou smrtí a Leonardo zorganizoval její pohřeb.
Jeho macecha Albiera jej měla prý velice ráda, ovšem zemřela mladá a bezdětná už v roce 1465. Otec se v roce 1468 oženil podruhé se slečnou Francescou Lanfredini, ale ani ta mu děti nedala. To se podařilo až jeho třetí manželce Margheritě (porodila dětí šest) a posléze manželce čtvrté Lucrezii (dalších šest). Takže Leonardo měl 12 sourozenců, ovšem vzhledem k velkému věkovému rozdílu si s nimi nijak zvlášť nerozuměl.
Nejsou známy žádné podrobnosti o jeho mládí a studiu. Byl vzdělán jako většina tehdejších měšťanských synů v základech latiny, geometrie, matematiky, historie, ale postupně vlastním úsilím nastudoval i další tehdejší znalosti, například základy „přírodní filozofie“. Tak se označovala tehdejší věda, pod kterou se vešla dnešní fyzika, chemie i mnohé další.
Leonardo da Vinci si psal rozsáhlé deníky, které jsou plné poznámek k vědeckému bádání a návrhů všelijakých vynálezů. Část těchto deníků se dochovala dodnes.
Právě fakt, že neměl žádné formální univerzitní vzdělání, hrál v jeho pozdějším úsilí o prosazení na poli vědy zásadní roli. Na jedné straně jej tehdy vládnoucí aristotelismus nijak nesvazoval, detaily aristotelského precizního logicky podloženého (a často chybného) vysvětlení mnoha jevů jednoduše neznal, a pokud znal, tak na ně nedbal. Na druhé straně jej ale tehdejší vědci mezi sebe nikdy nepřijali, neboť zkrátka nebyl jedním z nich, ale obyčejným samoukem, kterým univerzitní mistři obvykle pohrdají.
Nástup na dráhu umělce
Nikdy se například nenaučil pořádně latinsky. Z jeho deníků jsou známy seznamy latinských slov, které se pokoušel biflovat, nicméně přikreslené obrázky znuděných tváří jasně ukazují, jak jej to „bavilo“. Své vzdělání proto získával detailním pozorování a četbou knih, v čemž mu hodně pomohl nově vynalezený knihtisk.
Jeho osobní knihovnička utěšeně rostla, od osmi knih kolem roku 1480 po desetkrát tolik o patnáct let později, přičemž v mnoha poznámkách si připomínal, kterou knihu a od koho si chce vypůjčit. Vlastnit knihy bylo tehdy stále drahým oříškem, takže se nelze divit, že i takový samouk jako Leonardo přečetl mnohem více knížek vypůjčených než svých vlastních.
Je zajímavou a nezodpověditelnou otázkou, proč mu otec, který se k němu znal a podporoval jej, univerzitní studia nezajistil. Pravděpodobně se už v raném věku projevil Leonardův malířský talent, takže usoudil, že mnohem výhodnější pro něj bude kariéra umělce. Zatímco například u nás byli umělci stále chápáni jen jako řemeslníci s poněkud pochybnou pověstí, v Itálii šlo o velmi respektovanou profesi, kdy ti nejlepší získali bohatství a obecné uznání.
Ať už to bylo Leonardovým talentem, nebo přímluvou jeho zámožného otce, ve 14 letech byl přijat jako učedník do dílny malíře, zlatníka a sochaře Verrocchia, který patřil k nejpřednějším ve Florencii.
