Někteří experti i politici tvrdí, že koronavirus SARS-CoV-2 zmutoval, zeslábl a není třeba se ho už bát. Další ale zvedají varovně prst a stojí si za názorem, že koronavirus ze své síly nic neztratil, ale naštěstí ani neposílil. Neměli bychom tedy šílet strachy, ale také bychom se neměli chovat jako nezodpovědní blázínci. A další se obávají, že koronavirus už posilovat začal a čeká nás apokalypsa. Jak se v tom vyznat? Napoví nám virový genom.
První kompletní genom koronaviru SARS-CoV-2 byl k dispozici počátkem ledna 2020 a patřil viru, který se šířil Wuchanem. Odhalil nám, že virus tvoří ribonukleová kyselina zhruba o 30 000 písmenech genetického kódu, v nichž se ukrývá instrukce pro syntézu 27 virových proteinů. Řada týmů po celém světě začala na základě této „první vlaštovky“ vyvíjet vakcínu.
Jednou z nejrychlejších byla americká společnost Moderna, která vycházela při konstrukci vakcíny jen z virového genomu a design očkovací látky měla pohromadě dřív, než firemní vědci získali první vzorky „živého“ koronaviru.
Pro dnešní „čtečky“ genetického kódu představuje genom koronaviru malé sousto. Nebo ještě spíše pouhý drobeček. A tak začalo genomů přibývat. Nešlo tu o to, aby každá laboratoř měla přečtený „svůj“ virus a data o něm vyvěsila na internetové databáze jako loveckou trofej. Pro vědce, epidemiology a lékaře byla klíčová otázka, jak rychle koronavirus svou dědičnou informaci obměňuje a jaké vlastnosti přitom získává.
Ukázalo se, že SARS-CoV-2 je poměrně stabilní. Ve sto tisících dosud přečtených genomů se našlo kolem 13 000 změn v jednotlivých písmenech genetického kódu. Může to vypadat jako zásadní proměna, ale ve skutečnosti virus mutuje celkem líně. Každá linie viru nabere za měsíc změnu jen v několika málo písmenech. Koronavirus postihuje až milionkrát méně změn dědičné informace, než je tomu u chřipkového viru.
Nakažlivější virus?
Většina mutací virus zahubí nebo se nijak neprojeví. Nás by měly přednostně zajímat takové viry, které mutaci přežijí a získají s ní nějakou výraznou vlastnost. Třeba vyšší schopnost přenosu mezi lidmi, nebo snížení škod páchaných na organismu nakaženého člověka.
Velkou pozornost vzbudila mutace genu pro tzv. spike protein označovaná jako D614G, protože se její viroví nositelé chovali v laboratořích při testech na buňkách jako infekčnější. Ve prospěch jejich vyšších schopností šíření svědčilo i to, že se mutace D614G vyskytuje u 80 % virů kolujících současnou lidskou populací. Mutace D614G však není jediná změna, která je u viru SARS-CoV-2 hojná. Provázejí ji tři další mutace, o kterých se ale tolik nepíše a nemluví.
To, že je dnes mutace D614G spolu s některými dalšími tak četná, neznamená, že napomáhá šíření viru. Může být jen hodně stará a dnešní viry ji zdědily od dávného společného předka. A to je zřejmě případ mutace D614G. Existují důkazy o tom, že viry s touto mutací jsou stejně nakažlivé jako ty ostatní.
Zkrotl nebo ne?
Ve virech nedochází jen k jednoduché záměně jednoho písmene genetického kódu za jiné. Někdy z dědičné informace vypadne delší úsek tvořený více písmeny genetického kódu. Taková mutace postihla některé kmeny koronaviru s geny označovanými jako Orf7b/Orf8. Vědce zaujalo, že velmi podobná mutace u viru vyvolávajícího v letech 2002 až 2004 onemocnění SARS, vedla ke snížení škod páchaných virem na lidském organismu.
Pokud by virus SARS-CoV-2 touto mutací rovněž „zkrotl“, byla by to pro lidstvo velmi dobrá zpráva. Tomu ale nic nenasvědčuje. Tento genetický výpadek se vyskytoval u koronavirů SARS-CoV-2 už na samém počátku pandemie a nositelů těchto virů v lidské populaci nepřibývá a ni neubývá.
Vše nasvědčuje tomu, že dnešní koronavirus je stejně nebezpečný jako ten, s kterým jsme se prali před půlrokem. To, že třeba přes léto bylo mnohem méně těžkých případů COVID-19 a méně úmrtí, zřejmě vyvolaly jiné faktory než vlastnosti viru. Významný je například vliv stáří. Lidé ve věku pod 40 let umírají na COVID-19 stokrát méně než senioři nad 60 let.
To, že se virus rychle nemění v neškodného původce rýmy a kašle, jistě není příjemná zpráva. Na druhou stranu můžeme být rádi, že nenabírá na síle. Toto „status quo“ zároveň slibuje, že pokud se povede vyvinout účinnou vakcínu, mohla by mít docela dlouhou „výdrž“, protože její virový cíl by zůstával z evolučního hlediska „nehybným terčem“. Určitě je to lepší, než kdyby se virus v tomto ohledu choval jako kličkující zajíc.
S koronavirem vězíme ve stejné kaši jako na jaře. Jestli bude líp nebo hůř, nezáleží dnes ani tak na viru, ale na tom, jak se budeme chovat my lidé.
