Před pár lety vzbudila velkou pozornost studie psychologů Nathana Brookse a Katariny Fritzonové z Bond University, podle které je každý pátý manažer ve vysokém postavení psychopat.
Brooks a Fritzonová srovnávali toto procento s běžnou populací, kde se vyskytují psychopati s četností 1 až 4 ku 100, a s populací, která je ve vězení, kde je podíl psychopatů zhruba stejný jako mezi vysokými manažery. Studie publikovaná v Crime Psychology Review byla později autory a jejich zaměstnavatelem stažena, ale na faktu, že někteří psychopati jsou velice úspěšní, to nic nezměnilo.
Přímo učebnicovým příkladem úspěšného psychopata byl Forest Yeo-Thomas (1902-1964). Ten se v šestnácti letech na základě falešných údajů o svém stáří dostal do americké armády a v první světové válce působil jako špión ve službách Polska proti Rusku. V roce 1920 byl zajat Rusy, ale jisté popravě unikl poté, co svého strážce zardousil holýma rukama a následně uprchl do Francie.
Za druhé světové války nastoupil Yeo-Thomas dobrovolně k letectvu, ale byl vyřazen pro vysoký věk. Hledal tedy jiné uplatnění v armádě a brzy ho našel. Protože mluvil plynně francouzsky, byl shozen na Francií s úkolem kontaktovat místní odboj. Yeo-Thomas úkol bezezbytku splnil a po návratu do Londýna přesvědčil Churchilla, že francouzské hnutí odporu je skutečně významné a zaslouží si od Anglie všestrannou podporu.
Při třetí misi do Francie opustilo Yeo-Thomase štěstí. Při šesti různých příležitostech unikl zatčení díky mistrným převlekům a dokonale falšovaným dokumentům, které mu dovolovaly vystupovat v roli sympatizanta s fašisty. Několikrát vyvázl z kritických situací i za cenu hazardérských kousků. Jednou vyskočil z jedoucího rychlíku, jindy si vyměnil místo v rakvi s mrtvolou a nechal se odvézt pohřebním vozem.
Nakonec byl zrazen a padl do německého zajetí. Gestapo ho opakovaně vyslýchalo těmi netvrdšími metodami. Dostával elektrické šoky do genitálií, spoutaného na nohou i na rukou ho na dlouho ponořili ho do ledové vody. Němcům nic neprozradil.
Po neúspěšných výsleších, během nichž trval na tom, že jen sestřelený britský pilot, byl transportován do Buchenwaldu. Opakovaně se pokoušel prchnout. Po jednom neúspěšném útěku byl převezen do tábora u Marienburgu, odkud byl transportován v dubnu 1945 vlakem na území Československa. Z transportu uprchl, ale byl dopaden ani ne 800 metrů od postupujících amerických jednotek. Jen o pár dní později svůj útěk zopakoval a tentokrát úspěšně.
Bruno Larat a Forest Yeo-Thomas (napravo)
V rozporu se zásadami práce tajné služby s sebou Yeo-Thomas všude nosil nabitou zbraň. Byl ženatý, ale to mu nebránilo v dlouhé plejádě milostných avantýr. Dnes znají Foresta Yeo-Thomase i ti, kteří jeho jméno nikdy neslyšeli. Muž působící pod krycími jmény „Bílý králík“, „Mořský koník“ nebo „Sheley“ inspiroval britského spisovatele Iana Fleminga k vytvoření postavy agenta „s povolením zabíjet“ Jamese Bonda.
Řada vědců považuje Yeo-Thomase za tzv. úspěšného psychopata. Někdy se tento typ osobnosti označuje také jako adaptivní nebo subklinický psychopat. Jde o jednotlivce, kteří vykazují základní rysy psychopatické osobnosti (psychopatie), ale to jim není na překážku. Naopak, zdá se, že právě díky těmto vlastnostem dosahují úspěchu.
Psychologové toho vědí nejvíce o „neúspěšných“ psychopatech zavřených ve vězení. Pro měření psychopatie vyvinul kanadský psycholog David Hare test, na kterém lze získat „body“ od nuly do čtyřiceti. Asi každý člověk, pokud není světec, nějaké ty „bodíky“ nasbírá. Za psychopaty však Hare považuje jen ty, kteří jich získají víc než třicet. Někteří psychologové jsou přesvědčeni, že hranice pro psychopatii leží níže – na pětadvaceti bodech.
V poslední době ale věnují psychologové velkou pozornost také možnosti, že mnoho psychopatických jedinců prosperuje v každodenním životě a někteří pronikají na vysoké posty ve vybraných profesích. David Hare došel dokonce k závěru, že „uvěznění psychopati představují pouze špičku velmi velkého ledovce“. Je tedy elita společnosti „promořena“ psychopaty?
Psychologové se neshodnou ani na tom, jak definovat „úspěch“. Někteří zdůrazňují krátkodobý úspěch, zatímco jiní kladou důraz na dlouhodobé úspěchy. Pro některé experty je úspěšný takový psychopat, který dosáhl osobní slávy a získal velké jmění.
Pro další je ale klíčové takové chování úspěšných psychopatů, které přináší prospěch společnosti. Yeo-Thomas byl jistě „nestandardní osobnost“, ale jeho zásluhy v boji proti fašismu jsou neoddiskutovatelné, O tom svědčí výmluvně četná britská i francouzská vyznamenání včetně anglického „Jiřího kříže a francouzského Řádu čestné legie.
Na následující stránce se dozvíte více o vlastnostech úspěšných psychopatů.
Úspěšní psychopati
Typický psychopat vykazuje svým způsobem paradoxní konfigurací vlastností. Na jedné straně působí okouzlujícím dojmem, netrpí úzkostmi a velmi dobře se vyjadřuje. Na druhé straně však psychopat nezná pocit viny, ať už provede cokoli. Je bezcitný a nemá jasný cíl, na který by soustředil své úsilí. Tímto koktejlem zdánlivě protichůdných rysů může psychopat snadno přesvědčit okolí, aby jej považovali za důvěryhodnou osobu.
Úspěšná psychopatie tak bývá považována za variantu psychopatie, při které jsou silně rozvinuté adaptivní rysy (např. povrchní kouzlo, společenský šarm). Proč je některý psychopat neúspěšný a skončí za mřížemi a proč je jiný psychopat úspěšný a nakonec působí mezi vrcholnými managery, advokáty či politiky?
Na úspěšné psychopaty můžeme nahlížet ze dvou zcela odlišných zorných úhlů. V porovnání s většinovou lidskou populací představují problém, protože následky jejich chování jsou často vnímány silně negativně. V práci jsou to zlí šéfové, prohnaní kolegové nebo podrazáčtí podřízení.
Foto: Pexels
Doma jsou to samolibí sobci a nevěrníci, kteří nikdy nepřiznají vlastní chybu a vinu za všechno házejí na druhé. Ze srovnání s neúspěšnými psychopaty ale vycházejí ještě velmi dobře, protože z těch se často rekrutují násilníci, kterým je zcela lhostejné utrpení druhých, nebo sadisté, jimž dělá radost ubližovat druhým.
Psychologové Emily Laskoová a David Chester z Virginia Commonwealth University se pokusili odhalit, co dokáže člověka mířícího k dráze násilnického neúspěšného psychopata přesměrovat na cestu k úspěšnému psychopatovi. „Recept“ na úspěšného psychopata hledali možná poněkud překvapivě mezi mladistvými odsouzenci, kteří spáchali násilné trestné činy.
Ti by měli „z definice“ patřit k neúspěšným psychopatům. Laskoová a Chester ale byli přesvědčeni, že pro jejich účely těžko hledat lepší subjekty. Mladiství jsou ve fázi, kdy si teprve vytvářejí mechanismy pro kontrolu svého impulzivního psychopatického chování. Stojí na rozcestí, kde jedna z cest vede do vězení a druhá k životu na svobodě. Někteří tohle kritické období zvládnou, jiní nikoli. Ti první mají šanci stát se úspěšnými psychopaty. Ti druzí jsou předurčeni skončit v kategorii neúspěšných a po celý zbytek života se vracet za mříže.
Foto: Pxfuel
Vědci vyšli z předpokladu, že psychopat je tlačen k násilnému chování neustále. Vyplývá to z jeho přirozenosti. Ten, kdo si vezme z prvního pobytu za mřížemi „ponaučení“, nepřestane být psychopatem, ale má nakročeno k úspěšné psychopatii, protože se naučí své vrozené násilnické dispozice do určité míry kompenzovat.
Ten, kdo páchá násilné trestné činy znovu a znovu, kompenzaci nezvládá a zůstává klasickým psychopatem. Vědci se proto zajímali o to, zda a jak často propadali mladí kriminálníci recidivě.
Více než 1 300 mladých delikventů sledovali po dobu sedmi let. Testovali je jak na projevy psychopatie, tak i na míru kontroly impulzivního chování. Zjistili, že mladí lidé s nejvyšší mírou psychopatie vykazovali po trestu nejvyšší nárůst sebekontroly. Nárůst sebekontroly pak korespondoval se snížením recidivity násilných trestných činů.
Na následující stránce se dozvíte podrobnosti o mozcích psychopatů a přečtete si příběh válečného hrdiny Toma Skeyhilla.
Jinak utvářený mozek
Jiná studie týmu vedeného Laskoovou a Chesterem ukázala, že pro udržení psychopatie pod kontrolou a vznik úspěšného psychopata jsou zapotřebí určité vrozené dispozice, konkrétně uspořádání mozku. Vědci nejprve hodnotili dobrovolníky z řad mladistvých delikventů a bezúhonných studentů pomocí bakterie psychologických testů. Velkou pozornost věnovali rysům osobnosti zakládajícím tzv. temnou triádu.
Tu představují silné projevy hned tří silně problémových osobnostních rysů – psychopatie, narcismu a machiavelismu. Někteří psychologové považují lidi s trojící těchto rysů za samostatnou, velmi nebezpečnou kategorii. To však nebrání některým personalistickým agenturám, aby právě jednotlivce s temnou triádou nerekrutovali do vedoucích funkcí společností a podniků v přesvědčení, že tihle bezskrupulózní, ctižádostiví intrikáni dovedou organizaci k prosperitě spíš než slušně se chovající šéf.
Psychopatičtí šéfové jsou ale zhusta s to organizaci zcela rozložit. Svou destrukční činnost ale mistrně maskují a navozují falešné zdání, že vše dokonale klape. Skutečný stav se obvykle provalí, až když psychopat díky předstíraným úspěchům postoupil výše.
Vědci z týmu Laskoové a Chestera sledovali pomocí magnetické rezonance detailní utváření mozků dobrovolníků účastnících se pokusu. Mladí kriminálníci, kteří zvládli přerod na úspěšného psychopata kontrolujícího nutkání k násilí, vykazovali nadprůměrně vyvinuté části mozku v tzv. ventromediálním prefrontálním kortexu.
Jistě ne náhodou právě v této části mozkové kůry člověka sídlí centra pro sebekontrolu. Psychopati s vyvinutějšími mozkovými centry ve ventromediálním prefrontálním kortexu mají větší šanci, že nutkání k násilí ovládnou a stanou se úspěšnými psychopaty. Nebude s nimi jednoduché pořízení, ale existuje celkem reálná šance, že se z nich nestanou recidivisté násilníci.
Mohou jít například ve stopách australského válečného hrdiny Toma Skeyhilla, který se proslavil jako „slepý voják-básník“. Během první světové války sloužil na bojišti v Gallipoli na nejnebezpečnějších pozicích jako signalizátor. Demobilizován byl poté, co mu u nohou vybuchl granát a oslepil ho. Po návratu domů napsal Skeyhill sbírku básní inspirovanou válečnými zážitky, která se stala bestsellerem.
Tom Skeyhill
Slepý voják-básník s ní procestoval Austrálii a Spojené státy. Recitoval své básně posluchačům ve vyprodaných sálech a stal se celebritou. Na jednom vystoupení se s ním ukázal i tehdejší americký prezident Theodore Roosevelt, který při té příležitosti prohlásil: „S Tomem Skeyhillem jsem na jevišti raději než s jakýmkoli jiným mužem, kterého znám.“ Amerika nepřinesla Skeyhillovi jen slávu a peníze. Po operaci na jedné z tamějších klinik se mu náhle vrátil zrak.
Skeyhill byl ve skutečnosti zcela jiný člověk, než za jakého jej miliony lidí po celém světě považovaly. Slepotu předstíral, aby se dostal z fronty domů. Nejednou vystupoval opilý, ale svou zmatenou řeč vydával za následky vymyšleného válečného zranění. Byl to patologický lhář. Tvrdil například, že se setkal s Leninem či s Mussolinim, ale šlo jen o výplody jeho fantazie.
Předstíral dlouhodobé zkušenosti z bojů v Gallipoli, ale ve skutečnosti tam strávil pouhých osm dní. Skeyhill nebyl nikdy vyšetřen psychology či psychiatry, ale dnes by byl zřejmě diagnostikován jako psychopat. Podle amerického psychologa Scotta Lilienfelda z Emory University by Skeyhillovi patřila diagnóza úspěšného psychopata.
