Duševní problémy nejsou po prodělání covidu výjimkou. Někteří lidé si ještě několik měsíců po zdolání infekce stěžují na „mozkovou mlhu“. Narušena bývá paměť a soustředění. Dostavují se poruchy spánku, záchvaty úzkosti a v některých případech i posttraumatický stresový syndrom.
Tým britských lékařů pod vedením Davida Menona z Cambridge University nyní zveřejnil v lékařském časopise Lancet studii, v které sledoval stav šestačtyřiceti pacientů poté, co byli s covidem hospitalizovaní na jednotce intenzivní péče.
Šest měsíců po uzdravení byli dobrovolníci otestování pomocí baterie testů z webu Cognitron. Kromě úrovně kognitivních funkcí hodnotí testy paměť, soustředění a schopnost spolupráce. Lékaři věnovali u dobrovolníků pozornost i případným projevům depresí, úzkostných stavů či posttraumatického stresového syndromu.
Výsledky pak porovnávali se závěry vyšetření lidí, kteří se lišili jen v tom, že neprodělali covid. Celkem tak bylo do studie zapojeno 460 dobrovolníků.
Dobrovolníci, kteří se léčili z covidu na jednotce intenzivní péče, byli v řešení úloh méně přesní a reagovali pomaleji. Náprava se dostavovala jen pozvolna. Ještě deset měsíců po uzdravení byl u těchto dobrovolníků jasný pokles výkonnosti mozku.
Propad byl úměrný závažnosti onemocnění a koreloval s intenzitou projevů zánětlivých procesů v těle nemocných. Největší pokles ve výkonu mozku byl patrný u dobrovolníků, kteří byli během hospitalizace napojení na umělou ventilaci plic.
Celkový pokles úrovně kognitivních funkcí přirovnávají Menon a spol. k zestárnutí z padesáti na sedmdesát let. Ve výsledcích IQ testů to odpovídá ztrátě deseti bodů. Zvlášť nápadný byl propad v hledání slovních analogií, kdy dobrovolnici měli řešit úlohy typu: „Tkaničky se mají k botám, jako knoflíky k …“
Příčiny jsou nejasné
Příčiny poklesu kognitivních funkcí po covidu nejsou jasné. Škody mohl napáchat přímo virus, ale to považuje Menonův tým za málo pravděpodobné. Za mnohem pravděpodobnější považují souhru většího počtu faktorů, jako je nedostatečné okysličení mozku, nedostatečný průtok krve mozkem, ucpání některých mozkových cév nebo i drobná krvácení do mozku.
Největší škody ale zřejmě napáchají na mozku obranné mechanismy, kterými organismus vzdoruje infekci, konkrétně přehnaná reakce imunitního systému a nadměrně intenzivní zánětlivé reakce. Tomu by nasvědčovala i pozitivní zkušenost lékařů s léčbou covidu s nasazením léků tlumících zánětlivé reakce. Zdá se, že takto léčení pacienti mají kognitivní funkce narušeny o poznání méně.
Menon upozorňuje na fakt, že zjištěný propad kognitivních funkcí se může týkat poměrně velké skupiny lidí. V Británii prošlo jednotkami intenzivní péče asi čtyřicet tisíc pacientů s covidem. Těch, kteří museli být hospitalizováni, bylo mnohonásobně víc. Řada lidí prodělala poměrně těžký covid, aniž by skončila v nemocnici.
K tomu docházelo poměrně často v obdobích, kdy počty nakažených letěly prudce vzhůru a nemocnice se potýkaly s návalem pacientů. Lidé, kteří trpí výrazným poklesem kognitivních funkcí řadu měsíců po prodělání covidu, tak může být podle Menona a spol. hodně. Zatím ale není jasné, zda a jak se dá těmto lidem od jejich problémů ulevit.
Následky covidu podchycené Menonovým týmem zapadají do širšího obrazu zjištěného u této choroby. Jiná britská studie ukázala, že narušení kognitivních funkcí je patrné u každého sedmého pacienta s covidem, a to ještě dvanáct týdnů po uzdravení. Další studie odhalila, že i při středně těžkém covidu je patrný úbytek hmoty mozku. Tato studie zahrnula čtyři stovky dobrovolníků, z nichž hospitalizováno bylo pouze patnáct. Ostatní se uzdravili v domácí péči.
Na světě se covidem oficiálně nakazilo více než půl miliardy lidí. Skutečné počty jsou zcela jistě výrazně vyšší. A tak je celkem pravděpodobné, že lidstvo covidovou krizí utrpělo nejen velké ztráty na životech a citelné ekonomické škody, ale celkem citelně také zhlouplo.
